Rozhovor: Tři otázky pro Petru Staňovou

Váhala jsi zda přijedeš k nám do Letohradu na tuto charitativní akci?
Nebyl důvod váhat. A to jsem ještě nevěděla, že tam bude hrát i můj Ondra. Pravdou je, že mě akce nadchla už od začátku, protože jsem z celého týmu okolo Martina Motyčky cítila obrovskou energii a vášeň, se kterou k benefici přistupovali. Mám ráda charitativní projekty, protože na nich vždycky potkáte lidi, kteří vás inspirují. Ať jsou to zapálení organizátoři, úspěšní sportovci nebo bezbranné děti, které vás naučí vážit si maličkostí. A Veterán cup moji představu dokonale naplnil. Takže slibuju, že pokud se příští rok nevejdu do nominace jako moderátorka, uslyšíte mě fandit aspoň na tribuně. 

Jak hodnotíš celkovou atmosféru utkání osobností a celého Veterán Cupu?
Bavilo mě sledovat, jak se potkávají staří známí, vzpomínají na staré časy a baví se hokejbalem. A zároveň bylo hezké pozorovat, jak vznikají nová přátelství. Líbilo se mi třeba, jak hokejista Matěj Blümel vyzvídal na biatlonistovi Ondrovi Moravcovi, jak to dělal, že se mu na střelnici netřásly ruce. Všechno do sebe nakonec krásně zapadlo. Viděli jsme hodně gólů, umoudřilo se počasí, a celý stadion tleskal ve stoje, když došlo na předání šeku. Během exhibice jsem ale možná čekala trochu větší show. Jako že někdo sem tam nafilmuje pád, rozpoutá se naoko bitka nebo se bude hrát osobka na hvězdy týmu. Ale bylo vidět, že hráči berou zápas dost prestižně. 

Jaký největší zážitek si z celého dne odnášíš a čím se zápas lišil od klasického hokejového utkání?
Jsem hodně emotivní člověk, takže mě dojímaly hlavně ty pozápasové chvíle. Konkrétně si vybavím moment, kdy biatlonista Michal Krčmář mluvil o jednom chlapci ze ZŠS Neratov a ten kluk za tím během rozhovoru přišel a objal ho. Bylo to tak lidské a upřímné, že jsem mačkala slzy, co to šlo. Silná byla i slova pana faráře nebo projevy vděčnosti Martina Motyčky, který si možná ještě pořád neuvědomuje, co dokázal.